Michal Svoboda: Automatizace dnes není ambice. Je to nutnost.

Spojení Hewlett Packard Enterprise a Juniper Networks podle Michala Svobody nepředstavuje jen rozšíření nabídky, ale zásadní posun v pozici firmy na trhu. HPE tím získalo oblasti, které mu historicky chyběly – zejména datacentrový networking, routing a firewalling. Díky tomu je dnes schopno pokrýt infrastrukturu skutečně komplexně, od připojení uživatele až po datová centra. Stále větší roli přitom hraje automatizace a využití umělé inteligence.

Co akvizice Juniper strategicky změnila?

Především nám doplnila části portfolia, které jsou pro velké zákazníky klíčové. Datacentrový networking, routing a bezpečnostní prvky dnes tvoří páteř infrastruktury, a právě tam jsme díky Juniperu výrazně posílili. Důležité je, že se tím změnila naše schopnost uvažovat o infrastruktuře jako o celku. Dnes jsme schopni pokrýt celý scénář – od bezpečného připojení uživatele až po zpracování a správu dat v datovém centru a nabídnout ucelené řešení, nikoli jen jednotlivé části.

Jak dnes fungují dvě portfolia vedle sebe?

Naším cílem není vytvářet interní konkurenci ani zákazníky nutit do jedné cesty. Obě portfolia běží paralelně a zákazník si může vybrat to, které lépe odpovídá jeho požadavkům. Zároveň ale dochází k přirozené výměně zkušeností a inspiraci v rámci jednotlivých částí portfolia. Typickým příkladem je oblast správy bezdrátové infrastruktury, kde už dnes dochází k přebírání nejlepších prvků z obou stran. Silné stránky management platformy JuniperMIST se postupně promítají do Aruba Central a naopak. Vývoj směřuje k větší integraci, ale přirozeným způsobem.

Změnilo se po integraci i to, jak s vámi zákazníci mluví o infrastruktuře?

Ano, poměrně výrazně. Dříve se často řešily jednotlivé části odděleně – kampusová síť, datové centrum, bezpečnost. Dnes se mnohem víc diskutuje architektura jako celek. Zákazníci chtějí vědět, jak budou jednotlivé vrstvy spolupracovat, jak se bude infrastruktura spravovat jako jeden systém a jakou roli v tom bude hrát automatizace. Integrace nám umožnila vést tuto debatu komplexněji, nejen z pohledu jedné části sítě. Je to posun od produktové diskuse k architektonické.

Jak dnes AI reálně pomáhá při správě sítí?

Umělá inteligence dnes pomáhá především s rutinními činnostmi a minimalizací lidských chyb. Infrastruktura průběžně sleduje své parametry, vyhodnocuje provozní data a dokáže upozornit na anomálie dříve, než se projeví jako problém. Troubleshooting už nevypadá jako před pár lety. Administrátor nemusí složitě dohledávat příčiny v manuálech. Položí dotaz systému, který zná kontext celé infrastruktury, a dostane návrh řešení. Rozhodnutí zůstává na člověku, ale cesta k němu je výrazně efektivnější.

Michal Svoboda: Samořiditelné IT neznamená odstranění člověka, ale změnu jeho role.

V čem se liší AI-native přístup od „přidané“ umělé inteligence?

Rozdíl spočívá v tom, jestli je AI jen nadstavba, nebo součást samotné architektury. Pokud je to pouze analytická vrstva nad tradičně navrženou sítí, její přínos je omezený. AI-native přístup znamená, že už samotný návrh infrastruktury počítá s kontinuálním vyhodnocováním dat, prací s kontextem a průběžným učením systému. Nejde tedy jen o přidání nové funkce, ale o změnu filozofie provozu.

Je samořiditelné IT realistické?

Ano, a už dnes k němu postupně směřujeme. Samořiditelné IT neznamená odstranění člověka, ale změnu jeho role. Systém dokáže sám analyzovat stav infrastruktury a předkládat návrhy k optimalizaci, zatímco člověk rozhoduje o zásadních krocích. V kontextu nedostatku odborníků je to navíc praktická nutnost. Automatizace dnes není jen technologická ambice, ale odpověď na realitu trhu práce.

Jak se podle vás mění konkurenční prostředí?

Trh byl dlouhou dobu poměrně stabilní a předvídatelný. Dnes ale zákazníci mnohem víc řeší efektivitu, optimalizaci nákladů a schopnost reagovat rychleji na změny. Kombinace širšího portfolia a silného důrazu na AI-native přístup nám umožňuje na tyto požadavky reagovat komplexně. A právě to dnes na trhu rezonuje.