Petr Koubský: Technologie čekají na svůj moment bezpečnostních pásů

Redaktor Deníku N Petr Koubský

patří léta k nejuznávanějším technologickým novinářům v Česku. Svojí prací mapuje pokroky i výzvy, které bude muset společnost při užívání technologií v nejbližších letech zdolat. Jeho pohled je cenný i pro firmy, které v oboru fungují.

Jaké technologické výzvy teď vnímáte jako největší?

Musíme nějakým způsobem vyřešit komplex otázek souvisejících s ochranou soukromí, bezpečností, věrohodností dat a nenarušitelností datových toků. Říkám to všechno najednou, protože je to de facto jedna jediná otázka. Digitální technologie jsou velmi zranitelné v tom smyslu, že se do datových toků dá nabourat, data nejsou v žádné databázi 100% bezpečná. Toto celé nabývá čím dál většího významu, protože svět je čím dál víc digitální, ale bezpečnost a její záruky tomu v tuto chvíli neodpovídají.

Co to znamená pro firmy, které v oboru pracují?

Hlavně nutnost držet krok s hrozbami a problémy. V tom mají a budou mít výhodu ty největší, které mohou nejvíc investovat do vývoje, najmout si nejlepší vědce a dělat přesvědčivý marketing, protože důvěryhodnost se dá marketingově ovlivnit. Výhodu mají ty firmy, které ji mají už teď, klasická silná pětka, která vládně digitálnímu světu – Amazon, Apple, Google, Facebook, Microsoft. Druhá výzva je důvěryhodnost – aby lidé věřili, že firmy a jejich produkty a služby jsou skutečně součástí řešení, nikoliv součástí problému.

Jednou z výzev je uchovávání dat a jejich ohromná produkce.

Ano, tohle je téma nové a špatně řešené. Máme největší produkci dat, jakou jsme kdy měli, největší kapacitu uchovávání dat, jakou jsme kdy měli, a přesto je spousta věcí pomíjivých jenom proto, že nejsou zdigitalizovány. Hezký příklad je Wikipedie, která má být obrazem veškerého lidského vědění, ale to je pochopitelně nepřesnost. To, co tam není, totiž pomalu přestává existovat. Týká se to třeba spousty uměleckých děl, která nejsou zdigitalizována a leží někde v depozitářích muzeí. Nezmizela ze světa, ale v porovnání s tím, co je vidět, už k nim nikdy nebude dobrý přístup. Digitální doba totiž zplošťuje a dává obrovský prostor věcem, které jsou nejvíc vidět, a ty ostatní o to víc upozaďuje. Obraz sice existuje dál, ale z hlediska toho, jak funguje dnešní člověk, jsou odříznuty všechny cesty, které k němu vedou. Myslím, že takto o spoustu věcí přijdeme. Je to daň, již za digitalizaci platíme.

Jak by se k tomu dalo přistupovat lépe?

Já bych se čistě pragmaticky přimlouval za to, aby ti, kdo nejvíc zbohatli na digitální revoluci, přijali za svůj závazek uchovávat i to, co jim samotným nepřipadá důležité. Je to určitá forma digitální společenské zodpovědnosti. Potíž je v tom, že po ní zatím není společenská poptávka.

Nedávno jste v jednom z článků citoval výzkum, podle kterého by 51 procent Čechů stálo o technologické vylepšení svého těla. Jak moc je to reálné?

Prostoru pro technologické vylepšování hlavně v oblasti preventivní a akutní medicíny je strašně moc. Vždyť dnes dovedeme průběžně měřit krevní obraz, EKG a varovat třeba před blížícím se infarktem. Jednoduchými a dostupnými technologiemi se dá ohromně vylepšit život a byla by podle mě hloupost je odmítat. Pokud si pod tím ale někdo představí ultrafialové vidění nebo robotickou paži s ohromnou silou, tak to je dnes absurdní sen.

Není to ale tenký led s ohledem na zneužitelnost medicínských informací?

Pokud se tyhle technologie mají ujmout a prosadit, musí se vyvíjet spolu s lepšími zárukami spolehlivosti a bezpečnosti, než jak se vyvíjí teď. Je klidně možné, že jejich rozvoji zabrání právě strach ze zneužití. Podívejte se na antivakcinační hnutí, které je silným společenským fenoménem a je nutné k jeho vlivu přihlížet při jakýchkoliv plánech pro očkování. Jakákoliv technická vylepšení člověka, byť sebenevinnější, budou určitě narážet na podobný odpor. Dokud nebude technologie bezpečná a prověřená, nepodaří se pro ni získat celospolečenský souhlas a uvízne na mrtvém bodě.

Doteď platí, že bezpečnost jde až za vývojem, nebude se muset přehodit pořadí?

V digitálním světě téměř vždy platilo, že napřed se něco uvedlo do chodu a až pak se zpětně zjišťovalo, jaké průšvihy můžou nastat a co je potřeba vychytat. Napadá mě paralela s automobilismem. U toho se zpočátku o bezpečnost také moc nedbalo. Až někdy koncem 60. let, možná v 70., se to přehouplo a bezpečnost se stala rozhodujícím faktorem – začaly se zavádět povinné bezpečnostní pásy nebo dělat crash testy. Dnes si nikdo nekoupí auto, které by nemělo aspoň základní bezpečnostní parametry, nesmí se ani vyrábět a prodávat. Myslím, že digitální technologie za sebou tenhle moment bezpečnostních pásů ještě nemají. Budou jím muset projít.

Zdroj fotografie: Gabriel Kuchta/Deník N